Asi jsem si spletl spoj. Nebo mi prodali v cestovní kanceláři špatný lístek. Nebo řidič ztratil směr a odbočil tam, kam neměl. Nevím. Vím ale jistě, že jsem se ocitl někde docela jinde, než jsem se ocitnout chtěl. Chtěl jsem si užít dovolenou na vlastní triko tam, kde všechno dokonale funguje, a zatím jsem najednou nevěřil svým očím. Vystoupil jsem ze svého dopravního prostředku, který odfrčel někam do dáli, a já jsem najednou zjistil, že stojím tam, kde jsem v dětství a mládí žil. Na Českokrumlovsku. Ale nejen že jsem se ocitl na témže místě jako v mládí. Ocitl jsem se tam také v oné době mého mládí. Prostě jsme zabloudili v čase a já se tak ocitnul nějakých čtyřicet let zpátky. Se vším všudy.
Byl jsem zděšený. Ale co se dalo dělat? Vyzvednou si mě tu zase až po dovolené, a tudíž jsem to tu musel zatím přečkat.
A tak jsem nejprve zamířil k hotýlku, ve kterém jsem kdysi pracoval. Inu, bylo záhodno se někde ubytovat a trochu si odpočinout. Přece jenom jsem měl za sebou cestu dlouhou čtyřicet let! Recepce byla jako kdysi, recepční též. Ten pohled na mě jako idiota už jsem přece znal. I když tu zjevně viselo několik klíčů od pokojů, mluvil jsem česky a tudíž pro mě bylo obsazeno. Nebyl jsem devizový cizinec. Což ale nevěděl ten podivný týpek před hotelem. Viděl moje džíny, džínovou bundu a boty od Bati, a hned usoudil, že jsem západní cizozemec. Takže vzápětí zaznělo ono známé „wechseln, bitte?“ Překvapilo ho, že jsem Čech a že mám jen české koruny, a začal mě ignorovat.
Nakonec jsem nalezl místo až v nedalekém kempu. A sotva jsem tam rozbil stan, usnul jsem v něm. Musel jsem si přece další den přivstat. Abych byl v místním malém obchodě dřív než turisti a sehnal mléko a rohlíky. Což jsem nakonec po vystátí fronty sehnal. Kyselé mléko a gumové rohlíky, ale aspoň to.
Posnídal jsem a začal se nudit. Neměl jsem televizi, čímž jsem první večer přišel o Nedělní chvilku poezie a druhý večer o slovenský film na jediném kanále, co se tu dal chytit. Vykoupal jsem se ve špinavé vodě lipenské zátoky, nechal se legitimovat esenbákem u zastávky autobusu v Horní Plané, projel se převozem na druhou stranu jezera, odkud mě šupem poslal zpátky u drátů železné opony hlídkující péesák.
Nechal jsem si vynadat od prodavačky, která vytírala čtvrt hodiny před zavíračkou prodejnu a nechtěla mě už pustit dál, a uvažoval, že si něco udělám, nepřijede-li si pro mě linka jedoucí zpět k nám do budoucna. A po mnoha útrapách jsem se naštěstí vrátil zpět. Tedy probudil jsem se. A tak jsem zase doma, a doufám, že nás už nikdo a nic do té minulosti nepošle. Nechtěl bych tam, v reálném socialismu, strávit ani běžnou dovolenou, natož zbytek života.