Za svého dětství a mládí za železnou oponou jsem si nikdy nedokázal ani představit, že bych se mohl dostat třeba až do Ameriky. A upřímně řečeno, nedokázal jsem si to představit vlastně ani celé víc než desetiletí po sametové revoluci, kdy pro mne bylo docela exotikou už i jenom pouhé sousední Rakousko nebo Německo.
Ale když už se k tomu někdo jako já nerozhoupe sám, mohou ho k tomu přimět jiní. Třeba jako mne moji kolegové. Kteří prostě nedali pokoj, dokud jsem neslíbil, že se k nim na počátku tohoto tisíciletí přidám.
A tak jsem tam nakonec byl. Dvakrát, ve Spojených státech, ale pro změnu pokaždé na jiném konci této země. Tedy v New Yorku a San Franciscu. A byť jsem tam byl v pozici oné známé vyorané myši, které se starala hlavně o to, aby jí nezmizel z dohledu kolegův žlutý batoh, nějaké to dojmy přesto mám.
Třeba z toho, jak jsme museli brzy ráno vstávat, utíkat na první loď a pak ještě sprintovat, abychom byli mezi prvními, jimž bylo každý den umožněno dostat se až do hlavy známé místní ženské, tedy Sochy Svobody.
Nebo dodnes vzpomínám na newyorské metro, ve kterém mi bylo vzhledem k panujícímu horku venku velice příjemně a ze kterého jsem coby jediný kouřící paradoxně neztratil kvůli klimatizaci nastavené na hodně nízkou teplotu hlas.
Nebo na Empire State Building, kam jsme jeli natolik rychlým výtahem, že jsme se v něm cítili tak trochu jako četníci ze Saint Tropéz v New Yorku.
Nebo na Kavárnu Praha, tedy Caffee Prague pod pyramidou v San Franciscu, kde jsme celý pobyt marně čekali, zda dorazí kuchař a udělá slíbené knedlíky.
Nebo na přecpanou tramvaj v témže městě, z níž jsme plandali jen proto, že to měl být jedinečný zážitek.
A nejvíce možná vzpomínám na chvíli, kdy kolega v červenci roku 2000 ve frontě v New Yorku prohlásil, že tu nebudeme čekat celou věčnost a zastavíme se tu jindy. Abychom si podívali dovnitř. Do budovy Světového obchodního centra. Což už jsme pak nějak nestihli. A už nikdy nestihneme.